Vítej, kdo přicházíš z dálek Světa. Posaď se pod prastarý dub a na chvíli přivři oči. Nech po sobě plavat stíny listů stromů vykoupaných v právě zrozeném zlatavém slunci a zaposlouchej se. Tady začínají všechny cesty. Cesty jejichž konce málokdo uzří, cesty jejichž konce nikdo nezná. Je to jen Tvá volba, uchop svůj meč, pevně sevři hůl mágů a běž. Vždyť právě s Tebou povstává Úsvit dobrodruhů...

---

	Aktualizace: Aktuální termín dalšího tažení byl přesunut na únor. Rýsuje se tak téměř plně obsazené finále v podzemí trpasličí věže. Systém fotogalerie byl změněn, fotografie se nyní zobrazují od nejnovější k nejstarší. -(12. ledna 2010)-
	-5. deštna 845- -Výprava na Jih-       V nedávné době naše redakce informovala o případu, kdy se ve Východní čtvrti podařilo odhalit doupě oživovače mrtvých. Samotný nekromant své pokusy nepřežil, ale redakce se po zveřejnění těchto informací pustila do dalšího pátrání. Výsledkem našeho snažení je několik získaných informací o nekromancii jako takové a hlavně o tom, kde se lze takové umění naučit.      Redakci se přihlásil neohrožený dobrodruh Ankor Yamal, který se pokusí odhalit roušku země nekromantů kdesi daleko na jihu a podat o tom zprávu výlučně našemu Kurýru. Výprava, která jej čeká, bude více než nebezpečná. Cesta by měla vést přes Červený a Zlatý les do Tarosu, poté do Kolmaru přes Planinu kamenů a nakonec do Braghiny přes Bílé hory. Podle našich zpráv bere Ankor vše s nadhledem a již začal s přípravami na dalekou cestu. V brzké době přineseme první reportáž z jeho cesty. -JM-

ylo sychravé odpoledne. Temným zataženým nebem táhly těžké mraky a na zem se snášela nepříjemná clona mrholení. U krajů lesa se válely cáry mlhy a všechno bylo skrznaskrz nasáklé syrovou vlhkostí. Stromy už shodily listy a ty teď tvořily klouzavou břečkovitou vrstvu na dříve pevné zemi. Soumrak byl nedaleko.
Hialmar stál se svými muži na kraji hvozdu. Vlasy slepené mrholením, zbroj zrezlá vytrvalým vlhkem, bojové nadšení zoufale slabé.


Nedaleko stála Torstenova horda. Pomsta. Ryk, lačnost a dravost se měla nést vzduchem. Místo toho se z jejích řad ozvalo jen nejisté přidušené zasmrkání. Torsten se se zamračeným obličejem tázavě ohlédnul. Tohle že je jeho neohrožená horda? Pozvedl své těžké kopí a z plných plic zařval válečný povel. Hřmotný výkřik se však ihned zlomil v sípavé kašlání, které svou úporností zlomilo Torstena v pase. Kopí mu vypadlo z rukou a v krku ucítil škrábavé pálení. Další vlna úporného kašle jej poslala do kolen. Muži z Hordy, kteří spatřili velitele v takovém stavu si oddechli a nyní již zcela bez zábran vytáhli různé odpudivé hadry, rukávy, nebo se jen chopili pláštíků těch před nimi a začali vydatně posmrkávat. Někdo dokonce projevil tolik odvahy, že se zcela otevřeně rozkašlal. Pár mužů s bledým zpoceným obličejem odběhlo kamsi za obranný val.
Tak to bude jednoduché, pomyslel si Hialmar. Takovou příšernou morálku jsem ještě neviděl. Hilmar se pokusil rozesmát, ale bodavá bolest v hlavě mu celou radost pokazila. Dráždění v krku sílilo. Ne, hlavně abych se nerozkašlal. Tupý tlak, nepříjemné napětí a drobné křeče v břichu opět o kousek klesly. Hialmara polil studený pot. To.. To snad... Aaaaaa... Hialmar odhodil meč a štít a rozběhl se k blízkému křoví mezi stromy. Možná si již v běhu uvědomil, že brnění stejně odepnout nestihne. Rozklepaní Hialmarovi muži se spoléhali na pevnou oporu ratišť svých oštěpů. Skelné oči s nadějí sledovaly rozklad nepřítelovy formace. Situace na této straně nebyla lepší.
„Zalehnout!“, ozval se na obou stranách nesmělý příkaz. Ústa prostých vojáků jej však znovu a znovu roztřeseně opakovala. Dočkali se. Dnes z boje nic nebude. Jde se ležet. Chřipka.


-Johan-