Vítej, kdo přicházíš z dálek Světa. Posaď se pod prastarý dub a na chvíli přivři oči. Nech po sobě plavat stíny listů stromů vykoupaných v právě zrozeném zlatavém slunci a zaposlouchej se. Tady začínají všechny cesty. Cesty jejichž konce málokdo uzří, cesty jejichž konce nikdo nezná. Je to jen Tvá volba, uchop svůj meč, pevně sevři hůl mágů a běž. Vždyť právě s Tebou povstává Úsvit dobrodruhů...

---

	Aktualizace: Byl napsán nový úvodník a konečně byl dokončen návod a text Vytváření modelů pro Dračí doupě v oddílu Dílna. -(4. března 2010)-
	-5. deštna 845- -Výprava na Jih-       V nedávné době naše redakce informovala o případu, kdy se ve Východní čtvrti podařilo odhalit doupě oživovače mrtvých. Samotný nekromant své pokusy nepřežil, ale redakce se po zveřejnění těchto informací pustila do dalšího pátrání. Výsledkem našeho snažení je několik získaných informací o nekromancii jako takové a hlavně o tom, kde se lze takové umění naučit.      Redakci se přihlásil neohrožený dobrodruh Ankor Yamal, který se pokusí odhalit roušku země nekromantů kdesi daleko na jihu a podat o tom zprávu výlučně našemu Kurýru. Výprava, která jej čeká, bude více než nebezpečná. Cesta by měla vést přes Červený a Zlatý les do Tarosu, poté do Kolmaru přes Planinu kamenů a nakonec do Braghiny přes Bílé hory. Podle našich zpráv bere Ankor vše s nadhledem a již začal s přípravami na dalekou cestu. V brzké době přineseme první reportáž z jeho cesty. -JM-

ednoho rána konečně vyšlo slunce. Jeho paprsky protínaly válející se mlhu pod vrcholky stromů na hřebenu a padaly dolů do údolí. Hrobové ticho se měnilo. Dříve nehybné zasněžené údolí protínal zurčící potok. Strhával kusy tajícího ledu s sebou do neznáma a na březích obnažoval syrovou hlínu. Ze sněhu začaly vykukovat suché provazce loňské trávy a mezi nimi se náhle zazelenalo první letošní živé stéblo. Vzduch začal pronikavě vonět mokrou zemí a namočenou kůrou.


Atbel svým během drtil měknoucí ledovou krustu pokrývající jako třpytivá zbroj ležící sníh a naplňoval tak údolí ledovým skřehotem. Od úst mu prudce tryskaly spletence páry. Závodil s tekoucí vodou. Hbitě přeskakoval kusy stromů, které zpola čněly z ubývajících sněhových návějí. A smál se. K obydleným oblastem bylo z nitra Trpasličích hor neskutečně daleko.
Atbel obratně vyběhnul po šikmém kmeni spadlého stromu a na jeho konci, vztyčeném dva sáhy nad sněhem se zastavil. Zvedl hlavu k modravému nebi a malou chvilku nehnutě posečkal. Slunce se na obloze posunulo výš a jeho paprsky dopadly na Atbelovu ošlehanou tvář. Hluboce se nadechl prvních paprsků. Vztyčil ruce nad hlavu a pak ze všech sil zařval. Cítil, jak se do něj vlévá rodící se moc země. Cítil, jak pod mizícími závějemi sněhu prudce klíčí nový život. Cítil mízu stromů, jak se znovu probouzí, a cítil i svou sílu, nezdolnost a radost z obnovujícího se koloběhu.
Trvalo dlouho, než se probuzená ozvěna opět uložila ke spánku. Atbel se znovu rozběhl. Prudce a svobodně, tak jak to měl v oblibě. Vždyť zemí se pomalu plížilo jaro a k obydlím to bylo tak neskutečně daleko…


-Johan-